National Emergency Library logo

The Internet Archive has been taking some heat for their National Emergency Library initiative. I think the NEL is a very, very good thing, and I’d like to explain why.

First, you need to know what the National Emergency Library is. It’s just a change in access policy: For the duration of the COVID-19 crisis in the U.S., with millions of students forced to do their learning at home, the Internet Archive is removing the artificial scarcity of “lending limits” on the digital books they have copies of. That’s a lot of books — the Archive has one of the largest collections available online.

This temporary suspension of lending limits upsets the fiction that digital lending is like physical lending. In a physical library, when I borrow a book, that’s one less physical copy for the library to lend out, and when all the copies are lent out, then no new borrowers can get that book until someone returns a copy. While no such limitation needs to exist for digital books, copyright law in practice forces digital libraries to behave as if they were lending out physical copies anyway. They have to pretend that they have a certain number of copies, and when the “last” copy is lent out, then they can’t “lend” (i.e., make and send) a new copy until one of the existing copies is “returned”.

Returning a digital copy is, of course, a fundamentally meaningless notion, but what it boils down to is the reader running some piece of software that promises to the Internet Archive that the reader’s copy of the book is deleted on the reader’s device now. The Archive then marks that copy as “returned”.

Why a Suspension of Lending Limits Makes Sense Now.

Even if we were to believe the noblest and most public-spirited interpretation of copyright law — that a time-limited distribution monopoly motivates the creation of new works — we must still admit that it is a compromise designed for specific circumstances.

Those circumstances always included a functioning physical marketplace and distribution system. Libraries obtained and lent books within that context, and until now, in an academic context that meant physical access to the library by students and physical proximity of the students to each other: that is, the possibility of multiple students learning from the same source material — whether physical or digital — together in person.

(By the way, there are reasons to be skeptical about the premise that copyright was designed for public good rather than for private monopoly interests in the first place, but let’s grant the premise for the moment, in order to give the other side’s arguments their strongest hearing.)

Suddenly, because of a global pandemic, circumstances have drastically changed. The compromise should change with them.

For one thing, the notion that students, now “attending” class from home, would still have access to the same books they had access to before is obviously wrong. Many of the books in school libraries are not digitized. In some cases, even if the book is digitized somewhere, the particular school library or public library in question may not have access to that digital version, even if they have hundreds of physical copies in stock.

But focusing on individual access misses the larger point. What is happening here is an ecosystem transformation. The important questions are not about what an individual student has access to, but about the bigger picture: the ongoing and still-improvisational adaptation that students, families, and teachers are making together to this new situation in which scholastic interaction is suddenly bandwidth-limited in both literal and figurative senses.

When we’ve already deliberately transformed our normal personal and economic lives, when the entire educational system is radically redesigning itself as it figures out how to operate with physical distancing and all-digital resources, when people are even willing to take drastic steps like giving up freedom of physical movement, why on Earth would we assume that our previous policy of monopoly-limited access to books should — unlike virtually everything else — remain unchanged, as though nothing had happened?

With students forced to be far apart physically, we have to rethink the damage done (hitherto tolerated but lately suddenly increased) by artificially fragmenting the digital material they have access to. Before this crisis, they had the option of looking together at the same book in person, even if only one of them was the official borrower. Now that they can’t do that it becomes even more important to make shared experience possible across physical distance. If that means suspending some artificial limits on access, well, if not now, when? If this circumstance doesn’t make us reconsider the relative values of all sides of the already-shaky copyright compromise, then we would have lost sight of its alleged purpose entirely. Or, as I think more likely, we would reveal that its actual purposes have always been different from what its defenders claimed.

The Internet Archive has already started collecting the stories from teachers who are gratefully relying on the National Emergency Library. But my guess is the stories we hear so far are just the ones that are easiest to collect. The true value of the National Emergency Library can only be documented after students and teachers have had a chance to show what they can do when they finally have — at least for a time — unfettered access to a significant portion of the world’s accumulated texts.

To shut down this experiment now, when it is most needed, would be an immense failure of the imagination. It would be all the more short-sighted to fail in the name of preserving a monopoly system that is itself still experimental. After three hundred years of highly controversial results, in which pro-monopoly interests have steadily and successfully pushed for ever-longer copyright terms — including retroactive term extensions, which make no sense even given copyright’s own mythic self-explanation — and for ever-stronger powers of restriction, what could be the justification for refusing to try some experiments in the other direction for once?

Thank goodness the Internet Archive is willing to try. There will never be a more appropriate time than now. The objectors remind me of those who opposed FDR’s experimentation during the Great Depression of the 1930s. As he said then:

“The country needs and, unless I mistake its temper, the country demands bold, persistent experimentation. It is common sense to take a method and try it; if it fails, admit it frankly and try another. But above all, try something.”

So who’s objecting?

The Authors Guild, of which I am a member, has been one of the loudest objectors. I recently received an email from them asking me to sign an open letter addressed to the Internet Archive.

The open letter says exactly what you would expect it to. Institutionally, the Authors Guild has long been a copyright maximalist. Although the Guild does many fine things — advocating for freelancer benefits for authors, providing tools for authors to build their own web sites, helping authors negotiate with publishers, etc — it has consistently argued in favor of longer and tighter monopolies restricting the circulation of books, and was doing so long before the National Emergency Library came on the scene.

The argument that the National Emergency Library is hurting authors is pretty weak. The Guild’s claim might have more weight if they provided some evidence for it, which they do not. Amusingly, and no doubt unintentionally, their letter actually makes a case for the insufficiency of copyright-based royalties in sustaining authors, where it writes that during the COVID-19 crisis “…The freelance writing assignments and speaking engagements that many authors rely on to supplement their income are unavailable, and yet authors are not eligible for traditional unemployment.” (To its credit, the Guild is arguing to Congress to expand the Pandemic Unemployment Insurance for freelancers to include authors — but of course, this has nothing to do with the National Emergency Library nor with copyright law.)

The Internet Archive, meanwhile, has made some pretty powerful arguments on the other side. I can do no better than quote their own words:

…Last week we released a first look at some trends in use of the National Emergency Library. Corroborating what we are hearing from professors, our patrons are seeking older books: more than 90% of the books borrowed were published more than 10 years ago and two-thirds were published during the 20th century. Most patrons who borrow books from the National Emergency Library are reading them for less than 30 minutes, suggesting they are using the book for research as a reference check, or perhaps they are simply browsing as in a library or bookstore.

In the few weeks since the National Emergency Library was established, much has been said in the Twittersphere about the very real needs of publishers and authors. Completely missing in the debate are the voices of the 1,576,021,818 students worldwide cut off from their books—books already purchased by their schools, public libraries and community colleges. For a few weeks, until this educational and public health crisis subsides, the National Emergency Library is trying to help fill this void.

Note also that the National Emergency Library makes it easy for any author request that their book be removed from the program, which the Authors Guild open letter somehow fails to mention.

The Internet Archive is conducting an important experiment responsibly. We should let them. If a crisis like this is not the time to try something new, then we would essentially be admitting that even in principle the copyright system should never be responsive to public need in changing circumstances. If that’s the position of the Authors Guild and other objectors, then they should say so frankly. It would still be the wrong position, but at least we’d be having the right discussion.

(Note: We’ve had some really interesting followup discussion about this piece with authors Edward Hasbrouck and Michael Capobianco, who are active with the National Writer’s Union. It’s taking place on Twitter — see the thread starting here.)

We use the Display Posts Shortcode plugin to generate this listing of all posts for reference.

BookLiberator Logo

QuestionCopyright.org had a very quiet 2019, while we took care of some internal infrastructure work. Happily, most of that work is done now. In 2020, our main project is the BookLiberator, but this time without special hardware. It will be a purely software application for smartphones, which are now capable of capturing the requisite high-resolution images and doing on-board computation: page-dewarping, for example, and even some or all of the optical-character recognition (OCR) processing.

The application will be 100% free and open source software, of course, and control will remain with the user, where it belongs.

This is just a sad update to our earlier story, but now it’s official: CloudFlare has ceased serving Sci-Hub, in accordance with the court-ordered Internet damage we wrote about earlier.

Take a moment to consider:

This is the same CloudFlare that previously agonized publicly about their decision to terminate service to The Daily Stormer, a neo-Nazi white-supremacist web site whose views are thoroughly repugant to every decision maker at CloudFlare, and probably equally repugnant to the vast majority of CloudFlare’s employees and customers. Nevertheless, the Daily Stormer decision so disturbed CloudFlare’s CEO that he immediately started laying groundwork to never have to censor again. But censoring scientific research, for copyright reasons? That apparently doesn’t fall into the same category.

Don’t blame CloudFlare, and don’t even blame the American Chemical Society. They’re not the problem here. The problem is that a limited state-granted monopoly has been expanded — at first gradually, then suddenly — by major media companies and their servants in the legislative branch to the point where censorship in its name is considered perfectly normal, so much so that using it to censor scientific papers is less worthy of hand-wringing than censoring, say, a neo-Nazi white-supremacist web site.

Copyright JailIt was just a matter of time before some large-scale holder of copyright monopolies tried this in the U.S…

The American Chemical Society has asked a U.S. court to require Internet Service Providers (ISPs) to block access — that is, refuse to carry network traffic to and from — a site that the ACS claims is infringing its copyrights.

ISP-blocking is different, and worse, than domain seizure, and domain seizure for copyright infringement is already bad enough.  ISP-blocking asks the court to step into new and dangerous territory, in which freedom of communications and the reliability of Internet infrastructure are degraded merely to provide another tool for enforcing a controversial and limited information monopoly.  (It is by definition controversial — just ask yourself who are all those people whom the ISP block is intended to block?  They must be people who do not agree with how copyright law restricts their access to this information.)

The ACS’s request is deeply wrong, in so many ways:

It ignores the principle and the spirit of common carrier status.  ISPs are not supposed to be arbiters of acceptable comunication; they are not supposed to police content.  Their job is to carry network traffic from one place to another.  It does not take any great imagination to see why freedom of speech and of association depend on ISPs performing this job faithfully.  This was also the point of granting them the “safe harbor” provisions in the U.S. Digital Millennium Copyright Act, and the EU’s “mere conduit” liability limitation in the Electronic Commerce Directive.  These were smart boundaries to draw around ISP responsibility.  The ACS’s request flies in the face of this principle.

It creates a moral hazard that attracts unscrupulous plaintiffs.  If any time a complainant can get a court to agree that some site’s content is illegal, ISPs must block anyone’s access to that site, then we’ve thrown the door wide open for malicious plaintiffs seeking to use the legal system not only to harass their opponents, but to suppress even their ability to speak.  It would bring SLAPP-style abuse to a whole new level.

It damages the entire Internet by blocking access indiscriminately.  Suppose I happen to have an unauthorized copy of some copyrighted material, but you are authorized to have as many copies as you want.  If you ask me for a copy, and I give you one, there is no (additional) crime: you are not infringing any copyrights, and I’m not infringing any more than I was already.  But if I am blocked at the ISP level, then I cannot hand copies even to those who have every right to receive them.  This is not merely theoretical.  Suppose that the web site is operating in a country with different copyright laws from the U.S.  When someone in the U.S. tries to access that site, neither the ACS nor the court nor the ISP has any clue whether that person is authorized to receive copies of the copyrighted papers they are trying to access.  Maybe it’s a fully paid-up ACS member.  Maybe it’s a student at a school that has signed an applicable agreement with the ACS.  Maybe it’s one of the paper’s authors!  You just don’t know.  This is why ISP-level blocking is such a dangerous thing.  It breaks Internet infrastructure for everyone equally.

It will involve collateral damage to unrelated sites.  Most web sites are co-hosted on shared servers at commercial hosting providers.  While law enforcement can target a site’s name, through domain seizure, to truly effectively block network access to the site’s server means also blocking access to the other, unrelated sites that just happen to use the same server (otherwise, the block is not too hard to get around).  How would you feel about law enforcement sweeps that regularly capture not only the suspect, but also ten or so random bystanders who happen to be near her when she’s arrested?  That’s what effective ISP blocking will do.  Once again: it breaks Internet infrastructure in ways that affect everyone, not just the target.

It is incompatible with the ACS’s own mission.  “To advance the broader chemistry enterprise and its practitioners for the benefit of Earth and its people.”  Enough said.

As Stephen McLaughlin was quoted as saying in the Inside Higher Ed writeup: “The very idea makes my head spin. ISP blocking happens in the U.K., Germany and several other Western countries, but the U.S. simply doesn’t do that, to my knowledge.”

Yes, and let’s not start now.

QCO projects

Happy New Year, copyright questioners!

As some of you may have noticed, we spent a good deal of 2016 in hibernation.  QCO is a volunteer-run organization, and sometimes those volunteers get busy with other stuff in their lives.  Hard as it may be to believe, advocating against information monopoly does not pay the bills — we even had to pause renovation work at our global headquarters.

In 2017 we’re planning to continue our Artist-in-Residence program (which was quietly running all through 2016 and receiving donations — thank you to all who gave!) and ramp the Bookliberator project back up.  BookLiberators are still in stock, and we hope to spread them far and wide.

That’s all for now.  If this is year first time here, and you came here under the impression (as we all are, at first) that the copyright system is about supporting artists, please start with this.

Seder-Masochism Work-in-Progress Screening PosterThursday, April 21st, 7:30pm at IFC Center in New York City (323 6th Ave)

Work-in-Progress screening of “Seder-Masochism”, the upcoming new film by Question Copyright Artist-in-Residence Nina Paley.

Q&A to follow.

Advance ticket purchase required.

 This is not the finished filmThis is about 40 minutes of in-progress work — the core musical scenes, featuring, in Nina’s words, “Goats! Egypt! Plagues! Death! Idols! Commandments! Unsubtle phallic imagery! …and MORE!”  (And free matzoh.)  Q&A with Nina Paley will follow the screening.

Props to GKIDS for arranging this event!

See the announcement on Nina’s blog for more about the film, including a great set of sample stills and animations.

If you like Nina Paley’s work, and you like the fact that she supports her audience’s freedom to share, please consider donating to to the Artist-in-Residence Working Fund.  QuestionCopyright.org is a 501(c)(3) organization and donations are tax-deductible in the U.S.

Question Copyright congratulates Creative Commons on the release of the new Creative Commons Attribution No-Value 1.0 International license, which allows covered works to be distributed freely with proper attribution, as long as no recipient derives any value whatsoever from them, including but not limited to personal pleasure, commercial gain, or artistic benefit.


CC-BY-NV allows derivative works so long as the derivatives are also without value to anyone, but it can be explicitly combined with the No-Derivatives (NC) clause for good measure.  According to CC General Counsel Diane Peters, the new license cannot be combined with Non-Commercial (NC) clause, because lack of commercial potential is already implicit in the NV clause, but she added that “it can, however, be combined with the ShareAlike (SA) clause, not that it would do any good.”

“The release of CC-BY-NV 1.0 International is the result of lawyers and other experts around the world coming together to ensure that artists who simply want to ensure that no one can experience enjoyment of their works have a place in the Creative Commons constellation too,” said Creative Commons Executive Director Ryan Merkley.  “I’m enormously grateful to the entire CC team and to all the volunteers who worked so hard to get this out by the April 1st deadline.”  Diane Peters noted “We already have a number of artists inquiring about applying the new license to their works.”

IdeasBy far the most popular article on this site (over half a million views now and counting) is The Surprising History of Copyright and the Promise of a Post-Copyright World.  Courtesy of Antonín Houska, it is now available in Czech (česky): Překvapivá historie copyrightu a příslib světa po něm.

Thank you, Antonín!

It’s also been translated into Chinese, Polish, Latvian, and Italian.  We’re very grateful to all the translators; it’s a lot of work for a piece of that length.  But the existence of these translations should also serve as a reminder of the vast amount of material in the world that would be translated if it weren’t restricted by copyright monopolies — a topic we’ve covered in depth before.

Happy New Year, everyone.  Let’s try to have more freedom in 2016 than we did in 2015.

(Original article: The Promise of a Post-Copyright World. Translated by Antonín Houska; see also raw source or download PDF.)

Strategie nahrávacích společností spočívající ve vedení soudních sporů s náhodně vybranými lidmi, kteří sdílejí nahrávky, neotřese jednou skupinou lidí: historiky, kteří se specializují na copyright. Právě oni již vědí to, co ostatní zjišťují postupně: prvořadým smyslem copyrightu nikdy nebylo to, aby umělci dostávali zaplaceno za svou práci. Copyright rozhodně nevznikl na podporu těch, kdo tvoří, nýbrž na podporu a z iniciativiy těch, kdo se starají o distribuci – vydavatelů a v současné době také nahrávacích společností. Ve světě, ze kterého díky Internetu zcela zmizely náklady na distribuci, už ale nemá smysl sdílení omezovat a tím vynucovat platby za centralizovanou distribuci. Opuštění (koncepce) copyrightu je nyní nejen možné, nýbrž i žádoucí. Prospěch by z toho měli jak umělci, tak jejich příznivci. A to nejen z finančního, ale též z estetického hlediska. Namísto nahrávacích společností, které v roli “vrátných” rozhodují, co šířit lze a co ne, by se proces šíření řídil skutečnou kvalitou konkrétních děl, a to mnohem citlivěji. Mohli bychom se dočkat návratu k původní a bohatší sféře tvořivosti – takové, v níž je kopírování a vypůjčování částí děl od ostatních samozřejmou součástí tvůrčího procesu. A zároveň způsobem, jak projevit uznání původnímu tvůrci a jak vylepšit to, co zde již bylo. A nakonec by vyšla najevo nepravdivost tvrzení, že umělec potřebuje copyright k tomu, aby si vydělal na živobytí. Toto tvrzení je od začátku falešné.

Nic z výše uvedeného však nenastane, dokud zde bude prostor pro nahrávací společnosti. Celý vydavatelský průmysl se už po tři století velmi intenzivně snaží zatemnit skutečný původ copyrightu a současně živí mýtus, že jej vymysleli spisovatelé, resp. umělci. A také v současnosti jsme svědky kampaně za zpřísňování zákonů proti sdílení a za nové mezinárodní úmluvy. Ty mají přesvědčit jednotlivé státy, aby se podřídily copyrightu v tom nejpřísnějším smyslu a aby – pokud možno – odradily veřejnost od diskuze o tom, komu má copyright vlastně přinést prospěch.

Výsledek tohoto úsilí je vidět v reakcích veřejnosti na soudní spory spojené se sdílením (nahrávek). I když se většina lidí shodne na tom, že v daném případě vydavatelský průmysl už zašel příliš daleko, za problém se považuje jen míra sankcí. Jako kdyby nahrávací společnosti měly pravdu a pouze se při uplatňování svých práv uchýlily k neúměrné síle.

Nahlédneme-li do skutečné historie copyrightu, pochopíme, jak přesně takováto reakce hraje vydavatelskému průmyslu do karet. Nahrávací společnosti se ve skutečnosti netrápí nad tím, zda v těchto soudních sporech budou vyhrávat, nebo prohrávat. A z dlouhodobého pohledu ani samy nevěří, že se jim podaří sdílení vymýtit. Ve skutečnosti totiž bojují o něco mnohem většího. O udržení obecného povědomí ve vztahu k tvůrčí práci, totiž že výsledky duševního úsilí by měl někdo vlastnit a že by někdo měl řídit jejich kopírování. Ohromujícího úspěchu dosáhl vydavatelský průmysl tím, že celou věc formuloval jako zápas “obklíčeného umělce”, který údajně potřebuje copyright k zajištění příjmů, proti “nemyslícím masám”, které si raději zkopírují píseň přes Internet, než aby za ni zaplatily adekvátní obnos. Vydavatelům se podařilo dosadit předpojaté pojmy “pirátství” a “krádež” za přesnější pojem “(z)kopírování”. Je to jako kdyby mezi krádeží kola (výsledkem krádeže je, že kolo už nemám) a zkopírováním písně (ve výsledku ji máme oba) nebyl žádný rozdíl. Především ale propaganda vydavatelského průmyslu nastolila všeobecnou víru, že právě díky copyrightu si většina umělců vydělá na živobytí. A že bez bez něj by se “soustrojí intelektuální tvorby” zadrhlo a umělci by ztratili jak prostředky tak motivaci k další tvorbě.

Bližší pohled do historie přesto ukazuje, že měl-li být lidské tvořivosti umožněn rozkvět, nebyl copyright nikdy podstatným faktorem. Copyright je výsledkem privatizace státní cenzury, která byla v 16. století zavedena v Anglii. K žádnému povstání autorů, kteří by se zničehonic domáhali právní obrany proti kopírování svých děl ostatními, tehdy nedošlo. Nejen, že autoři ani v nejmenším nepovažovali kopírování za krádež, kopírování jim naopak lichotilo. Převážná část tvůrčí práce vždy závisela na celé řadě finančních zdrojů: práce na zakázku, platy za vyučování, granty, stipendia, přijetí záštity atd. Na tom se zavedením copyrightu nic nezměnilo. To, co přinesl copyright, byl nový ekonomický model, spočívající v masovém tisku a distribuci, který poměrně malému počtu děl umožnil přístup k širšímu publiku a současně zajistil významný zisk distributorům.

S příchodem Internetu, který umožňuje okamžité sdílení bez jakýchkoliv nákladů, se tento ekonomický model stal zastaralým. Ale nejen to. Začal i překážet užitku, který měl společnosti údajně přinést copyright. Zákaz svobodného šíření informací je pouze v zájmu vydavatelů a nikoho jiného. Vydavatelé si zajisté přejí, abychom věřili, že zákaz sdílení nějakým způsobem souvisí s možnostmi umělců vydělat si na živobytí. Takové tvrzení však neobstojí ani při letmém zkoumání. Valné většině umělců copyright žádný ekonomický užitek nepřináší. Ano, existuje několik málo hvězd (z nichž některé skutečně mají talent), kterým se od vydavatelského průmyslu dostává podpory; tito umělci dostávají lví podíl z investic do distribuce, a také generují odpovídající zisk. Protože však mají při vyjednávání silnější pozici než ostatní, rozděluje se i jejich zisk za jiných podmínek. Není náhodou, že právě tyto hvězdy vydavatelé vyzdvihjí jako příklad užitečnosti copyrightu.

Pokud bychom ale tuto malou skupinu považovali za reprezentativní vzorek, zaměňovali bychom realitu s marketingem. Život většiny umělců takto nevypadá a současný systém, srovnatelný s rozdělováním kořisti, jim nikdy neumožní změnu k lepšímu. To je i důvod, proč stereotyp ožebračeného umělce v klidu přežívá i po třech staletích.

Kampaň vydavatelského průmyslu za zachování copyrightu se vede z čistě sobeckých zájmů, ale k jasné volě nutí každého z nás. Buď budeme sledovat, jak naše kulturní dědictví vkládají do prodejního automatu a my si je musíme kus po kusu kupovat zpět, nebo přehodnotíme mýtus o copyrightu a najdeme alternativu.

Prvním zákonem o copyrightu byl zákon o cenzuře. Smyslem takového zákona nebylo chránit autory nebo je podněcovat k tvorbě nových děl – v Anglii 16. století byla práva autorů sotva nějak ohrožena. Pokud něco spisovatele povzbuzovalo, byl to právě vynalezený tiskařský lis (první kopírovací stroj na světě). Jeho vliv byl velmi silný a vláda se, mnohem více než nedostatku, začala obávat přílišného množství nových písemností. Tato nová technologie poprvé v historii umožnila masový přístup k “rozvratnému čtivu” a vláda potřebovala urychleně získat kontrolu nad záplavou tiskovin. Cenzura byla v tomto ohledu stejně legitimním prostředkem (správy země) jako např. stavba nových cest.

Metoda, pro níž se vláda rozhodla, spočívala v ustanovení cechu soukromých cenzorů, nazvaného Londýnská společnost knihkupců (London Company of Stationers, dále Společnost knihkupců, resp. Knihkupci, pozn. překl.). Zisk těchto osob se měl odvíjet od toho, jak dobře vykonávají svoji funkci. Za to, že budou přísně dohlížet na obsah tiskovin, měli Knihkupci zajištěný monopol na veškerý tisk v Anglii – ať šlo o nová nebo stará díla. Stanovy jim však, kromě výlučného práva na tisk, dávaly i právo vyhledávat a konfiskovat neautorizované tiskařské lisy a knihy, a dokonce právo pálit knihy vytištěné ilegálně. Žádná kniha nesměla přijít do tisku, dokud nebyla zanesena do registru společnosti (knihkupců), a záznam do tohoto registru vyžadoval schválení od státního cenzora, případně cenzuru provedenou samotnými Knihkupci. Ze Společnosti knihkupců se tím pádem stala soukromá a zisková organizace vykonávající informační politiku vlády.[1]

Tento systém byl vcelku otevřeně koncipován tak, aby sloužil prodejcům knih a vládě, nikoliv autorům. Do registru Společnosti knihkupců se knihy nezapisovaly pod jménem autora, nýbrž pod jménem člena této společnosti. Všeobecně se uznávalo, že člen, jenž záznam přidal, získal “copyright”, tedy výlučné (ve vztahu k ostatním členům Společnosti knihkupců) právo vydat konkrétní knihu. Pro řešení sporů, zda toto právo bylo nebo nebylo porušeno, měla společnost Komisi asitentů[2].

Přitom se nejednalo o nový způsob uplatňování copyrightu, který by již předtím v určité formě existoval. Nebylo to tak, že by autoři již dříve copyright měli a ten teď přešel na Knihkupce. Zmíněné právo Knihkupců bylo právem zcela novým, třebaže vycházelo z dávné tradice udělování monopolu různým cechům za účelem řízení společnosti. Do té chvíle copyright – tj. všeobecné a přitom soukromými subjekty uplatňované právo bránit ostatním v kopírování – neexistoval. Díla, která si zasloužila obdiv, si lidé, měli-li k tomu príležitost, tiskli zcela běžně, a jen díky tomu mnohá z nich přežila dodnes. Bylo samozřejmě možné zakázat někomu šíření konkrétního dokumentu – ať už proto, že někoho pomlouval, jednalo se o soukromou komunikaci a nebo vláda usoudila, že je nebezpečný a rozvrací společnost. To se však jednalo o všeobecnou bezpečnost nebo o ochranu dobré pověsti, nikoliv o vlastnictví. V některých případech rovněž existovalo zvláštní privilegium (tehdy nazývané “patent”) opravňující k tisku určitého typu knih. Avšak až do ustanovení Společnosti knihkupců neexistovalo nic jako plošný zákaz tisku jako takového. A neexistoval ani pojem copyrightu ve smyslu vlastnického práva, které může uplatňovat soukromý subjekt.

Zhruba po jedno století a jeho třetinu fungovalo toto partnerství mezi vládou a Knihkupci dobře. Knihkupci těžili z monopolu a vláda – skrze Knihkupce – vykonávala kontrolu nad šířením informací. Koncem sedmnáctého století však – v rámci rozsáhlejších politických změn – vláda zmírnila pravidla cenzury. Tím umožnila, aby monopol Knihkupců zanikl. To by znamenalo, že se tiskařské odvětví vrátí do dřívějšího stavu anarchie. Pro členy Společnosti knihkupců, již zvyklé na exkluzivní licence pro tisk knih, to pochopitelně znamenalo bezprostřední ekonomickou hrozbu. Jakkoliv mohl konec tohoto monopolu být dobrou zprávou pro dlouho odmítané autory i pro nezávislé tiskaře, pro Knihkupce to byla předzvěst pohromy. Ti proto rychle vypracovali strategii, jak si i v novém, liberálním politickém klimatu udržet své postavení.

Tuto svou strategii založili Knihkupci na zásadním poznatku, který byl ve vydavatelské branži zřejmý odjakživa. Totiž, že autoři nemají prostředky k tomu, aby svá díla sami distribuovali. Spisovatel potřebuje jen pero, papír a čas. Distribuce knihy však vyžaduje tiskařský lis, distribuční síť a počáteční investici do materiálů a do sazby. Knihkupci takto usoudili, že lidé, kterí píší a kteří chtějí, aby jejich práce byla všeobecně dostupná, budou spolupráci s vydavatelem vždy potřebovat. Tuto skutečnost využili Knihkupci do krajnosti. Předstoupili před parlament a předložili zde návrh, který v té době zněl neotřele: autoři by měli mít přirozené a nezpochybnitelné vlastnické právo na to, co napsali. A dále, že toto právo by – podobně jako jakýkoliv jiný typ vlastnitví – mělo být přenositelné prostřednictvím smlouvy.

Se svým návrhem Knihkupci v parlamentu uspěli, přičemž se jim podařilo vyhnout se nenáviděné cenzuře: nové “právo ke kopírování” totiž mělo vycházet od autora. Knihkupci věděli, že autor má sotva jinou možnost, jak šířit své dílo, než je předání tohoto práva vydavateli. O podrobnostech se sice vedly právní i politické spory, avšak oba podstatné rysy návrhu jimi nakonec prošly nedotčené a staly se součástí anglického statutárního práva. Prvním zákonem, který lze považovat za copyright v moderním slova smyslu, byl Zákon královny Anny (Statute of Anne, pozn. překl.). Schválen byl v roce 1709 a roku 1710 vstoupil v platnost.

Mistři (v obhajobě) copyrightu často vyzdvihují právě vydání Zákona královny Anny jako moment, kdy se autorům konečně dostalo ochrany, kterou si již dávno zasloužili. A i dnes se na něj – ať už v právní argumentaci nebo v tiskových prohlášeních – vydavatelský průmysl odvolává. Avšak vykládá-li se tento zákon jako vítězství autorů, je to v rozporu se zdravým rozumem i s historickou skutečností.[3] Autoři, kteří copyright nikdy předtím neměli, neviděli ani teď důvod, proč by se najednou měli dožadovat poněkud podivné pravomoci omezovat šíření svých děl. A také se jí nedožadovali. Jedinou skupinou, kterou ohrožoval zánik monopolu Knihkupců, byli Knihkupci sami, a Zákon královny Anny byl bezprostředním výsledekem jejich kampaně a jejich lobbování. Podle tehdejšího lorda londýnské čtvrti Camden Knihkupci “… přišli do parlamentu s peticí a se slzammi v očích a vypadali zoufale. Aby vzbudili soucit a přiměli parlament k přiznání existenčního zajištění formou zákona, si s sebou přivedli i manželky a děti[4].” Protože chtěli, aby jejich návrh zněl schůdněji, navrhli, že copyright bude vycházet od autora a že to bude určitá forma vlastnictví, kterou lze prodat komukoliv. Správně předpokládali, že kupujícím bude ve většině případů tiskař.

Tento návrh byl chytrým taktickým manévrem. Parlament neměl zájem na opětovném zavedení centrálně řízeného monopolu na obchod s knihami, který by dával králi možnost k obnovení cenzury. Postoj Knihkupců výstižně popisuje Benjamin Kaplan, emeritní profesor práva na Harvardské univerzitě a uznávaný odborník v oblasti copyrightu:

Knihkupci formulovali problém tak, že nemohou produkovat tak “křehkou komoditu”, jako jsou knihy, a motivovat vzdělané lidi k jejich psaní, aniž by disponovali ochranou proti pirátství… Autorství jako takové v sobě zahrnuje jistý právní vztah mezi autorem a rukopisem díla, ale otázka je, nakolik je tento vztah podstatný. Pokud by se tisk (ve smyslu obchodního odvětví) nevrátil do sféry monopolu (tzn. autorství by zůstalo “univerzálním patentem”), autoři by sami měli tendenci zmínit se o svých elementárních právech ve vlastních knihách. Přitom by jim ale bylo jasné, že prodáním rukopisu tato práva (fakticky) přechází na vydavatele, jako tomu bývalo dosud… Myslím si, že ve zdůraznění zájmů autora společně s jejich vlastními zájmy viděli vydavatelé určitou taktickou výhodu a tato taktika se projevila i v dikci zákona. [5]

Takto, v historických souvislostech, je Zákon královny Anny důkazem svědčícím proti copyrightu. Již zde lze najít veškerý aparát moderního copyrightu, i když ještě v nemaskované pdobě. Je zde koncept copyrightu jako vlastnictví, přičemž zamýšlenými vlastníky nejsou autoři, nýbrž vydavatelé. Mluví se zde o motivaci autorů k psaní knih a prospěchu, jaký z toho má mít společnost. Ovšem bez vysvětlení, proč by autoři bez copyrightu neměli knihy psát. Argumentace Knihkupců namísto toho spočívá v tvrzení, že vydavatelé si nemohou dovolit tisk knih, aniž by měli ochranu před konkurencí. A také, že bez regulace se nelze spolehnout na to, že všichni tiskaři budo díla reprodukovat věrně. Z toho se vyvozuje závěr, že autoři, neuvidí-li možnost spolehlivé distrubuce, budou méně tvořit.

Vezmeme-li v úvahu tehdejší technologie, nebyla tato argumentace nesmyslná. Dokonalou kopii tištěného díla sice nebylo možné vytvořit bez přístupu k lisu, na němž byl vytištěn originál, a bez typografa, který jej vysázel, nicméně z hlediska spolehlivosti reprodukce měl systém založený na výlučném právu ke kopírování určitou logiku. Kromě toho byli vydavatelé účinně donuceni za tato výlučná práva k tisku skutečně autorům platit. (Ačkoliv ve skutečnosti někdy platili Knihkupci i předem, ve snaze zajistit, že konkrétní dílo bude skutečně dokončeno a dodáno k tisku.) Autoři, jimž se podařilo toto nové právo tiskařům prodat, neměli žádný důvod si stěžovat. Na druhou stranu je přirozené, že o autorech, kteří takové štěstí neměli, se toho příliš neví. Všeobecné přijetí “autorského práva” pravděpodobně přispělo k tomu, že autoři měli stále menší příjmy od mecenášů. [6] Někteří autoři se teď dokonce mohli živit výhradně z autorských poplatků, o něž se s nimi dělili vydavatelé. Co do počtu autorů to však byla vždy jen velmi malá část. Díky tomu, že copyright mohla v libovolný okamžik vlastnit jen jedna strana, se též omezilo šíření verzí, které se nějak odlišovaly od originálu – tento problém štval autory ještě více než plagiátorství a přitom neexistoval snadný způsob, jak vyzdvihnout, nebo naopak odmítnout konkrétní verzi.

Celkem vzato je však historická výpověď jasná: copyright navrhli distributoři, a to pro ně samé. Nikoliv autoři.

Zde je to tajemství, jež se současná “copyrightová lobby” nikdy neodváží vyslovit nahlas. Neboť jakmile by to jednou učinila, zahanbujícím způsobem by prozradila skutečný smysl veškeré legislativy spojené s copyrightem. Zákon královny Anny byl pouze začátek. Uznáním přepokladu, že by copyright měl existovat, se anglická vláda sama ocitla pod tlakem, aby jeho znění dále a dále doplňovala. Následovala dlouhá série legislativních změn. Z ní však nejsou důležité konkrétní zákony a verdikty, nýbrž kdo tyto změny inicioval: bylo to stabilní ekonomické odvětví, které si mohlo dovolit soudní spory a lobbování, a to po dobu několika desetiletí. Tedy vydavatelé, ne autoři. “Autorské právo” (a jeho úpravy) navrhovali vydavatelé ze svých vlastních ekonomických zájmů, a pouze poté, co přišli o berličku monopolu původně zavedeného pro účely cenzury. Jakmile se ukázalo, že tato taktika funguje, začali lobbovat za zpřísňování copyrightu.

A tento vzorec se opakuje dodnes. Kdykoliv Kongres (Spojených států) doplňuje znění nebo pravomoci copyrightu, je to na nátlak vydavatelského průmyslu. Někteří lobbyisté stále omílají příklady výjimečných autorů nebo hudebníků. Tedy konkrétní lidské tváře, za něž je nutno bojovat. Vždycky je však docela jasné, o co ve skutečnosti jde. Stačí se podívat, kdo platí právníky a lobbyisty a jaká jména figurují v soupisech soudních případů – jsou to jména vydavatelů.

Několik staletí trvající kampaň vydavatelského průmyslu za silný copyright však není jen reflexivním “záborem uzemí”. Z ekonomického hlediska je to přirozená reakce na stav technologií. Tiskařský lis a později i analogový záznam zvuku byly technologie, které neoddělitelným způsobem spojovaly dílo a způsob jeho distribuce. Autoři potřebovali vydavatele stejně, jako elektřina potřebuje vedení. Jediný způsob, jak dostat dílo ke čtenářům (a později k posluchačům), byl tisk ve velkém: vyrobit tisíce identických kopií najednou a ty pak dopravit na konkrétní místa distribuce. Dříve, než vyjádřil souhlas s takovouto investicí, se každý vydavatel samozřejmě snažil nejprve odkoupit, případně si pronajmout od autora copyright. A se stejnou samozřejmostí lobboval u vlády: čím mocnější legislativa, tím lepší ochrana investic.

To samo o sobě ještě neznamená vykořisťování, je to jen prostá ekonomika. Z hlediska obchodu je tisk knihy nejistým a riskantním projektem. Zahrnuje to vysoké počáteční náklady na médium (ať už je to papír nebo, v případě záznamu zvuku, magnetický pásek, vinylová deska nebo optický disk) i složité a drahé zařízení pro zápis obsahu na něj. K tomu přidejme skryté náklady na kontrolu předlohy: pokud by se zde objevila chyba, znehodnotilo by se celé jedno vydání. Vytvoření bezchybné verze díla vyžaduje od vydavatelů i od autorů značné úsilí ještě předtím, než začne samotný tisk. Zde není mnoho prostoru pro postupný nebo evoluční proces; dříve, než se dostane k publiku, musí být dílo dovedeno téměř k dokonalosti. A pokud jakákoliv chyba unikne kontrole, je nutno ji tolerovat i ve výsledném produktu. Tedy přinejmenším do doby, než se celý proces spustí od začátku, pro další vydání. Vydavatel také musí jednat o ceně a připravit distribuční kanály. To není jen otázka rezervace, nýbrž i nákladů na fyzickou distribuci – po silnici, vlakem nebo v přepravních kontejnerech. A nakonec, aby toho nebylo málo, je vydavatel nucen utratit ještě další peníze za marketing a získání publicity. To aby měl větší šanci, že se mu výše zmíněné náklady alespň vrátí.

Zjistíme-li, co všechno musí předcházet tomu, aby dílo vydělalo alespoň penci, není se co divit, že se vydavatelé o copyright tvrdě zasazují. Počáteční investice – a tedy riziko – spojené s jakýmkoliv konkrétním dílem jsou větší na straně vydavatele než na straně autora. Autoři by si sami od sebe zřejmě kontrolu kopírování nepřáli, vydavatelé si ji však přejí. A je-li svět plný vydavatelských společností i s jejich marketingovými odděleními, která žijí z autorských poplatků, potřebují autoři vydavatele ještě mnohem více. Koncentrace výnosů z distribuce pak nevyhnutelně vede ke známé logice “závodů ve zbrojení”.

S příchodem Internetu se výše popsaná “rovnice” zásadně změnila. Z tvrzení, že Internet představuje stejnou revoluci jako tiskařský lis, se stalo klišé. Internet revoluci skutečně způsobil, ale poněkud jinou. Tiskařský lis umožil, aby se z jedné předlohy vyrobilo třeba tisíc knih, avšak tyto knihy stále musely doputovat z tiskárny ke čtenářům. Knihy nebyly pouze médiem, které by sloužilo k “upotřebení” obsahu, sloužily i jako médium přenosu. Celkové náklady vydavatele tak byly přímo úměrné počtu dodaných kopií. V takové situaci dává smysl, aby každý čtenář nesl část nákladů na distribuci. Každý uživatel je totiž svým způsobem zodpovědný za část vynaložených prostředků. Drží-li knihu (resp. nahrávku) v ruce, je jasné, že se k němu musela nějak dostat a že to někdo musel zaplatit. Zjednodušeně řečeno: vydělíte-li tyto náklady počtem kopií a přidáte určitou částku představující zisk, dostanete cenu knihy.

Dnes už ale médium, na němž se obsah přenáší, nemusí nijak souviset s médiem, které slouží ke spotřebě. Informaci je možné poslat po síti, a to je samozřejmě zdarma. Na druhém konci vedení si uživatel může kopii sám vytisknout – na vlastní náklady a v kvalitě, jakou si může dovolit [7]. Kromě toho už není potřeba vlastnit předlohu; už samotný koncept předlohy (tj. sazby pro tisk, resp. formy pro lisování disků, pozn. překl.) je totiž zastaralý. Vytvoření dokonalé kopie tištěného díla je celkem obtížné, snadno však vytvoříte kopii vadnou nebo neúplnou. Naproti tomu, existuje-li dílo v digitální podobě, je pořízení dokonalé kopii triviálně jednoduché. Vyžaduje-li něco zvýšené úsilí, je to vytvoření kopie nedokonalé.

Účtuje-li si tedy někdo stejný poplatek za každou kopii – bez ohledu na celkový počet kopií a na to, kdo je vyrobil – je to neospravedlnitelné. Náklady na výrobu a distribuci díla jsou dnes z podstaty věci fixní, tzn. nerostou už s počtem vyrobených kopií. Ze společenského hlediska se dá říci, že každý dolar, který spotřebitel utratí nad rámec nákladů na vytvoření vlastního díla, je zbytečný, a překáží dílu v tom, aby se šířilo svou vlastní silou.

Internet způsobil to, co Knihkupci nikdy nepředpokládali: z argumentu, s nímž předstoupili před parlament, učinili ověřitelnou hypotézu. Budou autoři tvořit, aniž by se výsledky jejich práce šířily centralizovaným způsobem? Jakékoliv publikování na internetu je dostačující odpovědí: samozřejmě, že budou. A také to už činí. Stejně tak, jako si uživatelé osobních počítačů zvykli na to, že si hudební nahrávku zkopírují a zápis na kompaktní disk (CD) si provedou doma, si také si hudebníci – pomalu, ale jistě – zvykají na to, že své nahrávky nabízejí zdarme ke stažení[8]. Na internetu je již teď k dispozici množství kratších literárních děl nejrůznějších žánrů.

Tisk ani vázba knih na zakázku se stále příliš nerozšířily, ale za to může jen vysoká cena zařízení, kterých je k tomu zapotřebí. Tato cena se ale postupně snižuje a je jen otázka času, kdy jimi bude vybaveno každé kopírovací centrum. Co se týká distribuce, není mezi hudbou a textem žádný podstatný rozdíl. S tím, jak bude klesat nákladnost technologií tisku a vazby, bude autorům stále více zřejmé, že mají k dispozici stejnou alternativu jako hudebníci. A stejný bude i výsledek: rostoucí množství “materiálu”, který bude – dle záměru autora – k dispozici bez omezení.

Někdo možná namítne, že se spisovateli je to jinak, totiž že jejich existence závisí na copyrightu více, než jak je tomu u hudebníků. Hudebník přeci jen vystupuje, a to, že nabízí své nahrávky zdarma, nepřímo zvyšuje jeho zisk – větší publicita znamená více vystoupení. Spisovatelé však žádná vystoupení nepořádají; k publiku se nedostanou osobně, nýbrž jen skrze své dílo. Co by si počali, kdyby měli vymyslet způsob financování své práce, jenž by nespočíval v umělém vytváření nedostatku?

Představte si tu nejjednodušší situaci: přijdete do kopírovací firmy a řeknete prodavači internetovou adresu knihy, kterou si přejete. Prodavač se za několik minut vrátí s čerstvě vytištěnou knihou v pevné vazbě – přesně s tou vaší z Internetu. Na pokladně namarkuje částku a řekne: “Dělá to osm dolarů. Chcete zaplatit jeden dolar navíc jako příspěvek autorovi?”

Odpovíte, že chcete? Možná ano, možná ne. Uvědomte si ale, že když muzea vybírají dobrovolné vstupné, lidé často platí. A stejná dynamika se dostane ke slovu i u kopírky. Pro většinu lidí je potěšením přidat k větší částce pár drobných, pokud už drží peněženku v ruce a pokud jsou přesvědčeni, že se jedná o dobrou věc. Představuje-li takovýto drobný dar problém, je to často spíše kvůli nepohodlí (vyplnění šeku, jeho vložení do obálky atd.) než kvůli samotným penězům. Ale i kdyby takto přispěla jen polovina čtenářů, nebo dokonce ještě menší část, autoři by si stále vydělali více, než kolik jim umožňuje tradiční systém autorských poplatků. A navíc by je těšilo, že ve věci distribuce díla jsou konečně spojenci čtenářů a ne nepřátelé.

Zmíněný způsob (odměňování autorů) však není ten jediný možný a dá se snadno kombinovat s dalšími. Ti, kdo se nechtějí spoléhat na dobrovolné příspěvky, by měli zvážit použití systému Fund and Release (nazývaného též Threshold Pledge[9]). Tento systém je navržen se zřetelem na klasický problém “distribuovaného financování”, totiž, že každý, kdo přispívá, chce před vložením svých peněz mít jistotu, že přispějí i ostatní. Systém Fund and Release funguje tak, že (předpokládaný) autor prohlásí, kolik peněz bude potřebovat na vytvoření nového díla – řeč je o “prahové částce”. Zprostředkující společnost pak shromažďuje přísliby konkrétních částek, které dostane od veřejnosti. Jakmile celkový přislíbený obnos dosáhne prahové hodnoty (resp. tento práh o určité procento – odpovídající režii a také riziku – přesáhne), uzavře zprostředkující společnost s autorem smlouvu a vyzve přispěvatele k zaplacení. Výzva k platbě může přijít jedině v této fázi, tzn. je-li k dispozici dost peněz k realizaci díla. Zprostředkovatel drží peníze v úschově a platí autorovi podle sjednaného kalendáře. Poslední částka je vyplacena v okamžiku, kdy je práce dokončena a zveřejněna. Přístup k dílu musí mít kdokoliv na světě, tedy ne jen ti, kdo na něj přispěli. Pokud autor dílo nevytvoří, zprostředkovatel vrátí peníze dárcům.

Systém Fund and Release má některé zajímavé vlastnosti, jež na monopolním trhu na bázi copyrightu nenajdeme. Výsledné dílo je k dispozici pro kohokoliv na světě a zdarma a autor i přesto dostal zaplaceno dost na to, aby ho vytvořil – pokud by býval potřeboval více, požádal by (na počátku) o větší částku a sám by viděl, zda je to pro trh únosné. Ti, kteří se rozhodli zaplatit, dali pouze tolik, kolik jim vyhovovalo, a nic víc. A nakonec, přispěvatelé nepodstupují žádné riziko – nedosáhne-li se na prahovou částku, nikdo nic neplatí.

Samozřejmě ne všechny metody jsou takto ušlechtilé. Před několika lety přijala uznávaná autorka Fay Weldonová okázale peníze od klenotnictví Bulgari. Díky nim pak napsala novelu, v níž evidentně představovala zboží této společnosti – zejména tím, že knihu pojmenovala “The Bulgari Connection”. Kniha měla původně vyjít v omezeném počtu výtisků, pro komerční potřeby firmy. Jakmile ji však Weldonová dokončila, dala ji vydavateli, který ji pustil k veřejnosti. Znamená to, že v budoucnosti budeme muset úzkostlivě zkoumat, zda jakákoliv tvůrčí práce nejeví známky skrytého komerčního sponzorství? Možná ano, ale na tom není nic nového – product placement vznikl v kontextu tradičního copyrightu a v tomto prostředí se dočkal rozkvětu, jaký by ho potkal tak jako tak. Pokud jde o sponzorství, není copyright ani příčinou ani prostředkem. Bylo by zvláštní vidět ve vydavatelském průmyslu sílu, která způsobuje nižší míru “komercializace”.

Toto je pouze několik příkladů, jak lze podpořit tvůrčí práci bez copyrightu. Existuje řada dalších metod[10] a mnohé existovaly dokonce předtím, než Internet přinesl možnost pohodlných a přímých mikroplateb. Zda konkrétní umělec využije tu nebo onu metodu, není podstatné. Podstatné je snížení “tření”, které komplikuje platby malých částek. Pak si autoři sami najdou mechanizmus, jak příslušný objem peněz přijmout. Ti z ekonomů, které okouzluje trh jakožto univerzální řešení všeho, by si tyto možnosti měli zamilovat (dá se však předpokládat, že v mnoha případech tomu tak nebude – mnoho ekonomů totiž nesnese pomyšlení, že by něco zůstat bez vlastníka).

Záblesk budoucosti nám, mnohem spíše než Internetem zběhlí hudebníci, zprostředkuje obor software. Nejlepší ukázkou světa bez copyrightu je totiž zřejmě iniciativa svobodný software, jež v současné době zažívá svůj rozkvět. Svobodný software (někdy též nazývaný “Open Source”) je duchovním dítětem Richarda Stallmana. Tento programátor přišel s nápadem vydávat programy pod licencí, která copyright záměrně obrací. Místo toho, aby zakazovala sdílení, jej výslovně povoluje a vybízí k němu. Tuto myšlenku si brzy oblíbilo mnoho dalších programátorů. Díky tomu, že měli možnost sdílet své programy a bez omezení upravovat programy, které napsali ostatní, vzniklo brzy velké množství fungujícího kódu[11]

Ozývaly se hlasy, že s tím, jak poroste rozsáhlost a složitost programů, tento počáteční vzestup rychle ustane a že bude zapotřebí řídit práci centralizovaně a hierarchicky. Sektor svobodného softwaru však neztroskotal, naopak se rychle rozvinul. Tak rychle, že to překvapilo i samotné programátory, kteří se do této iniciativy zapojili. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by tento vývoj měl ustat. Programy, které tímto způsobem vznikají, konkurují programům proprietárním. Svobodný software ve velké míře využívají banky, státní úřady i jednotliví uživatelé počítačů. Server Apache, který také patří do této kategorie, se používá na větším počtu webů než všechny ostatní servery dohromady[12]. Operační systémy z kategorie svobodný software jsou na trhu operačních systémů nejrychleji rostoucím segmentem. Někteří programátoři jsou za práci na svobodném softwaru placeni (tato práce v důsledku přináší prospěch uživatelům, z nichž někteří jsou ochotni za ni platit), jiní to dělají ve svém volném čase. Každý softwarový projekt má svůj důvod k existenci a stejně tak má i každý programátor své důvody, proč do něj přispívá. V souhrnu zde však vidíme okázalé ignorování důvodů k existenci copyrightu. Vzkvétající komunita, která produkuje intelektuální hodnoty, teď existuje bez toho, že by si vynucovala regulaci kopírování. A přesto dosahuje v podstatě stejných výsledků jako její mainstreamový protějšek.

Podle tradičního zdůvodňování copyrightu by se následující nemělo dít. Svobodný software má ze své podstaty statut public domain; copyright slouží především k identifikaci původního autora a v některých případech chrání program před aplikováním přísnějších licenčních podmínek. Autoři se vzdávají všech výlučných práv na dílo, kromě práva označit se za autora. Dobrovolně se tak vrací do světa, jak vypadal před zavedením legislativy copyrightu: nevyžadují žádné autorské poplatky a nesnaží se řídit distribuci svého díla ani jeho úpravy. Licence dává každému automaticky právo jak k užívání programu tak k jeho dalšímu šíření. Kopie můžete rozdávat okamžitě, aniž byste museli cokoliv oznamovat nebo někoho žádat o svolení. Stejně tak vám nic nebrání v úpravách programu. Můžete ho dokonce i prodávat, ačkoliv cena přirozeně nebude vysoká – vaši konkurenti totiž mohou stejné zboží nabízet zdarma. Obvyklejší model vypadá tak, že uživatele vybízíte ke stažení programu zdarma a namísto licencí jim prodáváte služby jako technická podpora, školení nebo úpravy programu. (Obchodní) modely tohoto typu nejsou žádná fantazie. Jsou základem ziskového podnikání, které již existuje a z něhož mají programátoři pracující na vývoji svobodného softwaru slušné příjmy. Plat však v tomto případě není rozhodující – někteří ho dostávají, ale mnozí další ne a přesto i oni na svobodném softwaru pracují. Rozhodující je, že každoročně vzniká a dále se zdokonaluje obrovské množství svobodného softwaru. Toto množství roste rychle i ve srovnání s produkcí, na jakou jsme v softwarovém průmyslu zvyklí.

Pokud by se tento fenomén omezil na software, dal by se vysvětlit jako anomálie – software je něco speciálního, programátoři jsou dobře placení atd. Pouze o software se však nejedná. Podíváte-li se na situaci důkladně, uvidíte obdobné náznaky všude. Hudebníci začínají zveřejňovat své nahrávky ke stažení zdarma a množství literatury, která je na Internetu též zdarma – od návodů a beletrie po fikci a poezii – se už dávno dostalo za hranici, kde ho lze ještě měřit. Počítačový program se od ostatních forem informace nijak zásadně neliší. Podobně jako básně, písně, knihy nebo filmy, ho lze přenášet v digitální formě. Kopírovat lze buď celek, nebo jen jeho části. Konkrétní výňatek lze použít v jiném díle, je možné ho upravovat a dělat korektury a dokonce si z něj dělat legraci.

Pokud jde o odklon od copyrightu, není software tak napřed proto, že by byl jakkoliv zvláštní ve své podstatě. Důvod tkví především v tom, že programátoři byli jednou z prvních skupin, která měla přístup k Internetu. I tvůrci v dalších oblastech teď postupně zjišťují, že mohou svou práci šířit bez vydavatelů a bez centralizovaných distribučních řetězců – prostě tak, že ponechají svobodu ke kopírování. A toto řešení volí ve stále větší míře. Jednak nemají mnoho co ztratit a jednak je to nejsnazší způsob, jak si dílo může najít cestu k publiku, které je ocení. Nejsou-li tvůrci na legislativě copyrightu žádným smysluplným způsobem závislí, získají nejvíce, když její monopol opustí.

Zmíněné trendy už ve své rané fázi vyvolávaly pochopitelnou otázku. Jestliže copyright k podněcování původní tvorby skutečně nepotřebujeme, k čemu tedy má v současné době sloužit? Je celkem jasné, že kdyby copyright neexistoval v minulosti, nyní bychom ho již nevymýšleli. Sami jsme právě dobudovali obří kopírovací stroj (Internet), jenž slouží také jako komunikační zařízení a – jen tak mimochodem – umožňuje pohodlné převody malých finančních obnosů. Sdílení je teď ta nejpřirozenější věc na světě. Názor, že tento aparát umělce nějakým způsobem poškozuje, je falešný. Denně to potvrzují tisíce nových prací, které se na Internetu objevují – autenticky a s plným vědomím autorů a přesto k dispozici zdarma. Pokud by někdo chtěl namítat, že bez okamžitého zavedení systému striktní kontroly nad tím, kdo a co smí kopírovat, pramen kreativity vyschne, oprávněně bychom ho považovali za šílence. Nicméně přesně takto – třebaže poněkud diplomatičtějším jazykem – argumentuje copyrightová lobby, když tlačí na další zpřísňování zákonů.

O kreativitu zde ale nejde a v záchvěvech upřímnosti to mlčky přiznávají i představitelé vydavatelského průmyslu. Ačkoliv pro účely public relations vydávají tito lidé zásadní prohlášení o chudých umělcích, kteří si potřebují vydělat na živobytí, ta nejpodrobnější a nejpřesvědčivější tvrzení obvykle hovoří o významu copyrightu pro obchod. Deník New York Times zveřejnil 5. ledna 2003 následující výrok Larryho Kenswila ze společnosti Universal Music Group (největší nahrávací společnost na světě) na téma (technická) opatření proti digitálnímu kopírováni: “Nekupujete si hudbu, nýbřž klíč. Přesně o to jde při správě práv v digitálním světě: umožnit existenci obchodníhch modelů.”

Těžko si představit krédo vydavatelského průmyslu ve stručnějším znění. Snad mohl říci: “Přesně k tomu slouží copyright: umožňuje existenci obchodních modelů.”

Bohužel ne vždy je propaganda, kterou vydavatelský průmysl prezentuje, tak přímočará a upřímná, jako to, co řekl pan Kenswil. Například asociace RIAA (Recording Industry Association of America, Americká asociace nahrávacích společností, pozn. překl.) vysvětluje na svých webových stránkách (http://www.riaa.org/) copyright takto:

K tomu, abyste byl(a) hudebníkem, není nutné, abyste se nejprve stal(a) právníkem. Jeden pojem byste ale znát měl(a): copyright. Na tomto fenoménu velice záleží všem umělcům, kteří něco tvoří – básníkům, výtvarníkům, spisovatelům, tanečníkům, režisérům, hudebníkům, zpěvákům a autorům písní. Pro všechny umělce je “copyright” více než pojem ze zákona o itelektuálním vlastnictví, jenž zakazuje neautorizovné kopírování, provozování a šíření výsledků tvůrčí práce. Pro ně “copyright” znamená možnost zdokonalovat se ve svých dovednostech, experimentovat, tvořit a rozvíjet se. Je to právo životní důležitosti a umělci po staletí bojovali za jeho zachování. Řeč je o umělcích jako John Milton, William Hogarth, Mark Twain nebo Charles Dickens. Twain se kvůli ochraně svých práv vydal do Anglie, zatímco Dickens ze stejného důvodu přicestoval do Ameriky.

Poznáváte to? To je stránka ze scénáře Knihkupců – nezastírané převyprávění mýtu o copyrightu, doplněné o odkazy na konkrétní autory. Vše je formulováno se záměrem získat naši podporu pro lopotící se umělce, kteří odhodlaně bojují za svou uměleckou integritu. Nezdá se, že by výraz “všichni umělci, kteří něco tvoří” v pojetí asociace RIAA zahrnoval všechny umělce v průběhu dějin, kteří se bez copyrightu docela dobře obešli. Komentář profesora Pattersona o tom, jak se Knihkupci obdobným způsobem schovávali za umělce, když stáli před anglickým parlamentem osmnáctého století, se dá stejně dobře aplikovat i na současnost: “Činili tak používáním argumentů, jež měly evokovat sympatie s autorem (přičemž spokojeně mlčeli o své roli v uvedení autora do stejné mizerie, nad kterou sami lamentovali), a tím, že ignorovali logiku i zdravý rozum.” [13].

Další odstavec úvodu do copyrightu v podání RIAA je ještě horší. Je to stručné, resp. velmi stručné seznámení s původem legislativy copyrightu. Sice obtěžkané důrazem na historickou nevyhnutelnost, avšak poněkud vágní, jde-li o fakta.

Legislativa copyrightu jako taková začala Zákonem královny Anny. Tento první zákon o copyrightu byl schválen britským parlamentem roku 1709, ale principy ochrany práv umělců existovaly už dříve. Na první pohled to možná zní jako suchá historie, nicméně v okamžiku, kdy byla formulována práva, která je potřeba chránit, a kdy bylo možné v této věci ustanovit precedens, začaly právní bitvy. Ty si za dobu několika staletí vyžádaly značné množství času, úsilí a peněz.

V tomto udýchaném souhrnu má copyright svou obdobu tvrzení “Kryštof Kolumbus plul do Ameriky, aby dokázal, že Země je kulatá, a aby navázal přátelství s indiány”. Ano, v právních bitvách byla skutečně utracena spousta peněz. RIAA si však dává dobrý pozor, aby neřekla, kdo tyto peníze utratil. A už vůbec neuvádí podrobnosti o “principech ochrany práv umělců”, jež údajě předcházely dalšímu vývoji.

Až do konce se jejich prezentace line ve stejném duchu. Přitom obsahuje tolik zámlk, zkreslených vysvětlení i naprostých lží, že je těžké si představit, jak toto mohl napsat člověk, který problematiku alespoň trochu zkoumal. Ve své podstatě je to přízemní propaganda vedená v rámci dlouhodobé kampaně, která se snaží přesvědčit veřejnost, že copyright je pro civilizaci stejně fundamentální jako zákony termodynamiky.

RIAA si také libuje v jedné z nejpopulárnějších taktik moderní copyrightové lobby: zaměňování nelegálního kopírování s věcí, která s ním nesouvisí a která je mnohem závažnější: plagiátorství. Například Hilary Rosenová (dnes již bývalá) předsedkyně asociace RIAA promlouvala ke studentům škol a univerzit a naléhala na ně, aby pohled vydavatelského průmyslu na vlastniký vztah k informacím vzali za svůj. Toto je popis situace, který prezentovala ona sama:

Nejlépe pomohou přirovnání. Zeptám se: “Co jste dělali minulý týden?”. Odpoví třeba, že psali práci o tom nebo onom. A já řeknu: “Aha, takže jste napsali práci a dostali za ni výbornou? A nevadilo by vám, kdyby tuto práci někdo vzal a dostal za ni výbornou i on?”. Smysl pro osobní investici v lidech nachází pozitivní odezvu.

Protože však lidé při kopírování CD obvykle nenahrazují jméno umělce jménem svým, položme otázku tak, jak to měla správně udělat Hilary Rosenová: “Vadilo by vám, kdyby někdo ukazoval ostatním kopii vaší práce, takže by přinesla prospěch i jim a přitom by viděli i to, že jste za ni dostali výbornou?” Na to by studenti samozřejmě odpověděli: “Ne, tohle by nás vůbec netrápilo.” To však není odpověď, kterou chtěla Rosenová slyšet.

RIAA je extrémní jen v neohrabanosti, s jakou vede svou propagandu. Sdělení je ale v jádru totožné s tím, co vysílá celý zbytek copyrightového průmyslu: neustálý příval upozornění, že vzájemné vyměňování digitálního obsahu připraví umělce o reputaci a o možnost pracovat. To vše navzdory nezvratným důkazům, že copyright jim stejně mnoho živobytí nikdy nepřinášel, a že by i bez něj vesele tvořili dál, pokud by měli možnost svou práci distribuovat. Jak jsem to dosud popsal, by celá kampaň snad mohla znít neškodně a pošetile. Protože však vydavatelé bojují o přežití a přitom stále mají k dispozici značné rozpočty i protřelá mediálními oddělení, podařilo se jim v překvapivé míře zformovat veřejné mínění. Považte následující svědectví jedné nešťastné ženy, jak je 11. září 2003 zveřejnil International Herald Tribune v článku o soudních sporech, které vede RIAA kvůli sdílení souborů:

Jedna žena, která obdržela obsílku od asociace nahrávacích společnosti (a která s ohledem na svou právní situaci odmítla sdělit své jméno), řekla, že svému třináctiletému synovi jen těžko vysvětlovala, proč je sdílení souborů špatné.

“Řekla jsem: ‘Představ si, že jsi napsal písničku. Pak ji začala hrát slavná rocková skupina a nic ti nezaplatila.’ Syn řekl: ‘To by bylo ohromné. Neřešil bych to.’ Dětem v tomto věku na penězích prostě nezáleží.”

Úspěch prý měla, až když použití cizí písně přirovnala k podvrhu školní práce.

(V to, že si vnímavý třináctiletý chlapec zachová hlavu i v situaci, kdy ji mnozí kolem ztrácí, se dá jedině doufat.)

Sále ještě přetrvávající náklonnost veřejnosti a s ní dostatek finančnímich prostředků bohužel umožnily copyrightovému průmyslu vybudovat si nebezpečný vliv v legislativní sféře. Výsledkem je znepokojivý trend vzájemně se posilujících fyzických a právních bariér. Ty jsou sice vydávány za prostředek boje s nelegálním kopírováním, nevyhnutelně však postihují kopírování jako takové. Strategie digitální ochrany proti kopírování se stále častěji realizují ne jako program, který lze odstranit nebo nahradit, ale na úrovni hardwaru – tzn. jsou zabudované přímo ve vašem počítači. A společnosti, kterým patří obsah, často vyrábí i hardware, jenž umožňuje jeho distribuci. Nekoupili jste si náhodou počítač značky Sony? A co takhle CD od hudební divize společnosti Sony? Obojí je ta samá firma, přičemž její levá ruka ví, co dělá pravá. A ve spolupráci s vládou toto spojení nabývá ještě větší síly. Zde ve Spojených státech teď máme zákon zvaný Digital Millennium Copyright Act, jenž staví snahy obejít ochranu proti kopírování mimo zákon. Trestné je dokonce i psaní programů, které s odstraněním této ochrany pomohou někomu jinému. Bohužel leckteré typy hardwaru i softwaru automaticky přidávají informace sloužící k ochraně na veškerá média, na něž zapisují. Tím zmíněný zákon účinně potlačuje autorizované kopírování a mnoho dalších činností, které by – podle současné legislativy copyrightu – jinak spadaly do kategorie “dovolené užití”.

Je velmi důležité pochopit, že tyto vedlejší jevy nejsou nedopatření ani neočekávané důsledky jinak dobře míněného usilí, směřujícího k ochraně umělců. Mnohem spíše jsou nedílnou součástí strategie, jež ve výsledku nemá nic společného s podněcováním kreativity. Smysl tohoto “trojzubého” úsilí (copyrightového) průmyslu – tzn. veřejné kampaně, legislativní kampaně a hardwarové “ochrany” – je prostě zabránit tomu, aby byl internetový experiment doveden do konce. Žádná organizace, je-li hluboce zaintersovaná v konceptu kontroly kopírování, nemůže mít radost ze vzniku systému, který zjednodušuje kopírování na jediné kliknutí myši. Taková firma si bude do nejzazší možné míry přát pokračování v modelu, který známe už po několik staletí: platba za každou jednotlivou kopii. A to i přesto, že se změnila fyzikální podstata informace a model placení za kopii zastaral.

Copyrightová lobby s úspěchem prosazuje další zákony a vyhrává i některé soudní spory, tato vítězství však spočívají na rozpadajících se základech. Jak dlouho ještě bude společnost věřit mýtu copyrightu a dojmu, že copyright byl vynalezen proto, aby umožnil tvůrčí práci? Tento mýtus se dal zatím udržovat proto, že měl v sobě nepatrné zrnko pravdy: jakkoliv nebyl copyright inspirovaný autory ani nebyl uzákoněn na jejich ochranu, umožnil masové rozšíření celé řady originálních děl. Kromě toho stále existuje mnoho vydavatelů (obecně jde o ty menší a ty, které vlastní jednotlivci), kteří chovají obdivuhodný smysl pro službu kultuře: dotují nevýdělečná, ale přitom důležitá díla z peněz, které vydělali prodejem těch úspěšnějších. A někdy vydávají hodnotná díla i za cenu evidentní finanční ztráty. Protože se však nikdo z nich nemůže oprostit od ekonomie tisku ve velkých nákladech, jsou všichni v konečném důsledku odkázaní na copyright.

K žádné bitvě mezi vydavatelským průmyslem a kopírující veřejností nedojde. Nečekejme žádné vyvrcholení, rozuzlení ani to, že se z rozvířeného prachu sebevědomě vynoří jednoznačný vítěz. Namísto toho se objeví – ostatně už se tak děje – dva souběžné proudy kreativní práce: proprietární a svobodný. Každým dnem se budou další a další lidé dobrovolně přidávat k tomu svobodnému, a to z nejrozmanitějších důvodů. Některým se bude líbit, že zde nejsou žádní vrátní ani uměle vytvořené bariéry. K tomu, aby se dílo prosadilo, může postačit jeho vlastní kvalita a to, že ho si o něm lidé řeknou. Ačkoliv ani v tomto svobodném proudu nebude nic bránit používání tradičních technik marketingu, nebude mnoho důvodů vynakládat na ně prostředky. Mnohem důležitější roli zde hraje neformální doporučení a (sociální) sítě umožňující hodnocení. Jiní se do svobodného proudu zapojí, aniž by opustili ten proprietární . Přitom dají k dispozici určitou část své práce, ať už to budou považovat za reklamu nebo za experiment. Další autoři prostě zjistí, že v proprietárním proudu tak jako tak nemají šanci na úspěch a usoudí, že i oni mohou své dílo zpřístupnit veřejnosti.

S tím, jak množství volně dostupného materiálu poroste, postupně zmizí jeho stigma. Rozdíl mezi vydávaným a nevydávaným autorem býval tradičně v tom, že sehnat se daly knihy jen od toho prvního. To, že někomu vyšla kniha, něco znamenalo. Takové dílo s sebou neslo auru uznání; znamenalo to, že někdo vaši práci posoudil, schválil a dal na ní pomyslné razítko. Teď se však rozdíl mezi vydávaným a nevydávaným ztenčuje. To, že někomu vychází kniha, nebude brzy znamenat nic víc než to, že vaše dílo našel nějaký redaktor a shledal, že stojí za vytištění ve velkém nákladu, eventuálně za marketingovou kampaň. To se může projevit na popularitě díla, žádným zásadním způsobem to však neovlivní jeho dostupnost. I nadále bude tolik “nevydaných”, ale přitom kvalidních prací, že chybějící vydavatelský “rodokmen” se už nebude automaticky považovat za argument proti autorovi. Svobodný proud sice nevyužívá tradiční copyright, má však smysl pro něco jako “credit right” (“právo na uznání”, resp. kredit, pozn. překl.) a toto právo, byť neoficiálně, uplatňuje. Při kopírování díla nebo jeho části se zpravidla uvádí jméno autora, na druhou stranu je snadné zjistit a veřejně odsoudit případy, kdy se někdo snaží kredit autora zcizit. Stejný mechanizmus, jenž usnadňuje kopírování, velmi komplikuje plagiátorství. Je těžké tajně využívat práci někoho jiného, jestliže vyhledávací server Google snadno najde originál. Již dnes je například běžné, že učitel, který má podezření, že student místo své práce odevzdal podvrh, zcela rutinně zadá reprezentativní fráze odevzdané práce do Googlu.

Tváří v tvář takovéto konkurenci nemůže proprietární proud přežívat navěky. Přitom ale nebude nutné, aby copyright někdo rušil; skutečný hybný moment změny je v tom, že tvůrci se budou svobodně rozhodovat k vydávání svých prací takovým způsobem, který neomezuje jejich kopírování. Neboť přesně to je v jejich zájmu. V určité fázi bude zřejmé, že veškerá zajímavá tvorba se odehrává ve svobodném proudu, a do proudu proprietárního lidé prostě přestanou přispívat. Legislativa copyrightu snad zůstane formálně v knihách, z praxe se však postupně vytratí. A protože se nebude využívat, zakrní.

Druhá možnost je, že zůstaneme nečinně sedět a dovolíme, aby se tento proces zastavil. Umožníme to tím, že dovolíme výrobcům, aby do hardwaru zabudovávali prvky “ochrany”, které nám brání v legitimním kopírování. Nebo dovolíme, aby se copyrightová lobby do té míry zmocnila našich parlamentů, že se budeme neustále ohlížet z obav před copyrightovou policií. A konečně tím, že se budeme zdráhat využít plně potenciál svobodného proudu. To vše jen proto, že nás někdo nepravdivě poučil o podstatě copyrightu.

Budeme-li chtít, můžeme se dožít světa, kde výrazy “už není v tisku” nebo “vzácná kniha” budou nejen zastaralé, ale i prázdné. Můžeme se ocitnout v úrodné a životem pulzující zahradě prací, které se neustále zdokonalují. Motivací k tvorbě nebude průzkum trhu prováděný vydavatelem, nýbrž jen hluboké přání autora zpřístupnit své dílo čtenárům. Školy už nikdy nebudou odkázané na zastaralé učebnice jen proto, že vydavatel stanovil příliš vysokou cenu. A váš počítač vám kdykoliv dovolí posilat známému píseň.

Jeden způsob, jak k tomuto stavu dospět, je zpochybnění mýtu o copyrightu. Kopírování není krádež ani pirátství. Je to věc, kterou jsme dělali po tisíciletí, až do vynálezu copyrightu. A budeme to moci dělat dál. Jen nesmíme dovolit, aby nás omezovaly staromódní pozůstatky systému cenzury ze šestnáctého století.

Tento článek je zveřejněný pod svobodným copyrightem. Můžete ho bez omezení dále šířit, používat jeho části nebo jej upravovat. Šíříte-li upravenou verzi, změňte prosím údaj o autorovi.

[1] O těchto událostech se lze dočíst v historii copyrightu. Dobrým zdrojem informací o jejich právních důsledcíh, dostupným na Internetu, je pojednání “Copyright And `The Exclusive Right’ Of Authors”, Journal of Intellectual Property, Vol. 1, No.1, Fall 1993, jejímž autorem je Lyman Ray Patterson, profesor práva na University of Georgia a uznávaný odborník na copyright. Jeho popis této rané etapy copyrightu je stručný a přitom obsažný:

Impulzem, který v dějinách anglo-amerického copyrightu posléze vedl k rozhodujícím událostem sedmnáctého a osmnáctého století, byla Zakládací listina Společnosti knihkupců, vydaná v roce 1556 královnou Marií a králem Filipem. Listina dávala Knihkupcům zmocnění vydávat “výnosy, opatření a předpisy” ve věci dohledu nad “knihkupeckými řemesly nebo uměními”, k tomu právo vyhledávat nelegální tiskařské lisy, knihy a jiné předměty a konečně pravomoc “konfiskovat, odebírat nebo pálit knihy nebo věci výše vyjmenované, stejně jako knihy, které již byly nebo teprve mají být vytištěny v rozporu s kterýmkoliv předpisem, zákonem nebo vyhláškou …”

Zmocnění pálit knihy, které jsou v rozporu se zákonem, bylo službou panovníkovi (jako zbraň proti neoprávněnému publikování) i projevem přízně Knihkupcům (zbraň proti konkurenci). Právo pálit knihy tak ukazuje skutečný důvod k vydání Listiny: v nejistém světě zajistit panovníkovi loajalitu Knihkupců jakožto policistů tisku.

(Za poznámku stojí, že Společnosti knihkupců ve skutečnosti obdržela tuto královskou listinu 4. května 1557. Za rok jejího ustanovení se tak někdy považuje rok 1556, někdy ale 1557.

[2] “An Unhurried View of Copyright”, Benjamin Kaplan Columbia University Press, 1967, str. 4-5

[3] Patterson v [1] dokonce říká: “To, že se statutární copyright vysvětluje jako copyrightu autorů, je však jeden z největších bludů v dějinách lidstva.”

[4] Kaplan, strana 6.

[5] Kaplan, strana 7 až 9.

[6] “Five Hundred Years of Printing” strana 218 až 230, S. H. Steinberg, Penguin Books, 1955, zrevidované vydání 1961

[7] V době, kdy jsem začal psát tento článek, jsem předpokládal, že od komerční životaschopnosti těchto technologií nás dělí ještě několik let. V tom jsem se však mýlil: svůj provoz zahájila služba tisku na počkání newspaperkiosk.com. (Pozn. Ta sice později zanikla, ale po ní přišla služba lulu.com a ta se zatím zdatně drží.)

[8] Například www.mp3.com. (Striktně vzato se na mnoho příspěvků na tomto webu sice copyright vztahuje, ale to je mnohem spíše právní reflex než cokoliv jiného. I tyto nahrávky sem byly umístěny s úmyslem, aby si je lidé stahovali, poslouchali a sdíleli – a přesně to se s nimi děje.)

[9] Původní verze tohoto článku hovořila o systému “Threshold Pledge). Brandt Cannici (strayform.com) však nezávisle vymyslel stejný systém a dal mu mnohem lepší název – Fund and Release. Ten se teď snažím používat i já.

[10] Popis jedné z metod financování a průzkum využití některých dalších uvádí článek “The Street Performer Protocol and Digital Copyrights”, autorů Johna Kelseyho a Bruce Schneiera

[11] Pojmem “kód” se v této souvislosti rozumí “text programu”. (Pozn. překl.)

[12] Podíl webových serverů na trhu se neustále mění. Pokud chceme vyhodnotit podíl webových serverů z kategorie “open source” na trhu dnes, je potřeba kromě Apache vzít v úvahu také server Nginx. (Pozn. překl.

[13] Patterson, [1]